ID_ARTICLE= IDS_ARTICLE=2025_03_27__15_43_59.Chytre_dite_ztraceny_osamely_dospely.html IDS_TREEPATH=ADHD KEYWORDS= NAME=Proč z chytrých dětí rostou ztracení osamělí dospělí? Povýšenost nebo neurodivergence? FILE_PATH=/articles/ NAME_PREFIX= PUBLISHED= UPDATED= DESCR=

Shrnutí videa a úvaha o něm.

Proč z chytrých dětí rostou ztracení osamělí dospělí? Povýšenost nebo neurodivergence?

Povýšenost jako emocionální obrana nebo neurodivergence?

Je tohle vysvětlení obranného mechanismu správné, nebo je to neurotypická představa? Je to způsobené odlišností mozku? Nebo obojím?

Stručné shrnutí videa: Byli jste chytré dítě. Proč se tedy teď cítíte tak ztracení?

You Were the Smart Kid. So Why Do You Feel So Lost Now? - YouTube

Malé dítě si staví svou identitu jednoduše na jedné nebo dvou momentálně nejdůležitějších věcech, třeba že má rádo Pokémony nebo kuřecí nugetky.

"Ty jsi tak chytré!" je úžasná nálepka, kterou slýchá ze všech stran. Chvála, kterou dostává i bez úsilí. Nemusí se moc snažit, protože všechno jde snadno.

Naučí se, že všechno jde snadno a bez boje.

Ale jakmile něco není snadné a nepodaří se to, stane se to hrozbou jeho identity. Potřebuje zůstat nejchytřejší. Výjimečné. Speciální.

Ale co kdyby se něco nepodařilo? Takže když to není snadné na první pohled, radši se tomu vyhne. Místo aby zkoušelo nové věci, zůstává na známém území, aby zůstalo tím perfektním chytrým dítětem.

Ostatní děti experimentují a vyvíjejí se, zatímco ono se vyhýbá výzvám a zůstává ve své komfortní zóně.

Aby zůstalo chytré, nemůže si dovolit selhat, protože by tím přišlo o svou identitu chytrého člověka. Náročné věci ohrožují identitu.

Bojí se zapojit do týmu a bojí se nepodařených experimentů a tvrdé práce. Ztrácí možnost se zapojit mezi ostatní a budovat přátelství.

A protože touží se zapojit, začne svou inteligencí zkoumat a analyzovat lidi, aby jim porozumělo.

Vyvine si takzvanou kognitivní empatii. To znamená, že logicky rozumí, co ostatní cítí, ale nespojí se s nimi emocionálně.

Umí se zúčastnit konverzací, může být i za hvězdu. Ale to neustálé analyzování vyčerpává. A přitom si potřebuje pořád udržet svou úroveň vztahů.

Když už z vyčerpání nemůže, začne se vyhýbat vztahům.

A začne řešit své emocionální problémy logikou, logicky si zdůvodňuje své sebevědomí.

Jenomže inteligence proti emocionální bolesti nepomáhá.

Začne si říkat: Jsem jiný než ostatní lidé, oni nejsou dost chytří. A mně nestačí povrchní přátelství.

Ve svém logickém vnímání se tedy nepovažuje za osamělé a vynechávané, ale "Já jsem na daleko vyšší úrovni" - tomu se říká obranná arogance (Defensive Arrogance).

Jenže k navazování vztahů se nesmí povyšovat. Musí mít své chyby stejně jako je má protějšek.

Rada prý je jednoduchá: přestat se idetifikovat jako chytré dítě, ale jako někdo, kdo chce růst.

Přestat udržovat svou pýchu, místo potřeby vyhrávat se jenom zúčastnit. Dovolit si nejistotu. Nemuset být perfektní.

Přestat se snažit zapůsobit, jenom být sám sebou.

Být obyčejný mezi obyčejnými lidmi.

Pohled na neurodivergenci

Já osobně nevím. To logické analyzování na mě sedí, ale nemám pocit, že bych se bývala tolik vyhýbala výzvám nebo že bych se bála experimentovat. Víc jsem se bála neplnění úkolů a nutnosti se systematicky učit. Kvůli té představě soustavnosti a protože jsem ještě neměla na učení svůj vyhovující systém. Nevěděla jsem, jak se pohodlně učit.

Ale vždycky jsem si radši povídala s dospělými a měla jsem jiné názory než většina ostatních. Klasické holčičí zájmy šly mimo mě. Zajímaly mě jiné věci a rodiče mi toho říkali tolik zajímavého...

Prostě všichni byli blázni, jenom já jsem byla letadlo. Sice jsem byla na základce spíš na okraji, ale naštěstí jsem nebyla šikanovaná a nikdy jsem nebyla bez blízkých kamarádek.

Řekla bych, že ta neurodivergence jako způsob myšlení je z velké míry vrozená, nemyslím si, že by byla až tolik získaná. Rozhodně se to rozvětvené a analytické myšlení (nebo jiný druh) nevypěstuje tím, že by se člověk bál něco zkoušet.

Podle mě neexistuje lineární závislost mezi chytrostí, vyhýbáním se výzvám a nezapadáním, i když nějaký, třeba i dost silný vliv tam určitě bude.

Ale sklon k analyzování už máme v sobě. A jiné myšlení ostatní děti buď odpuzuje, protože ho nechápou, nebo přitahuje šikanu.

Navíc je pravděpodobné, že se neurodivergentní lidé i sami podvědomě stahují od ostatních protože s nimi nemají ten společný dětský pohled.

Nikdy se nedozvíme, do jaké míry naše myšlení ovlivňují geny a nadrátování mozku a do jaké zkušenosti. Podle mě obojí hodně.

Temperament, vnímání reality a způsob myšlení jsou dané naším mozkem, tím, jak probíhá v těle i mozku biochemie, jestli máme pomalé nebo rychlé vlny v mozku,...

Ale od miminka se v nás na základě našich zkušeností programují synapse (spojení v mozku), zažíváme traumata a vyvíjejí se reakce a kompenzační mechanismy. Trénuje a vyvíjí se prefrontální kortex a přizpůsobuje se realitě.

Nemůžeme ty vlivy od sebe oddělit.

Ale je pravda, že být chytrá a chápat je základem mé identity – a taky si pořád uvědomuju své štěstí a snažím se tenhle dar světu vrátit.

A uvědomuju si, že ostatní jsou dobří ve spoustě věcí, které bych jim mohla závidět. Vnímám i ostatní jako hodnotné lidi a jsem vděčná za to, že tu ostatní jsou, protože jenom díky nim máme pohodlí a bezpečí civilizace. A cítím s jejich emocemi a trápením, i když je třeba nevnímám hned během rozhovoru (jak jsem zaujatá svými myšlenkami), později si je uvědomím.

Takže se snažím být sama sebou a nestydět se za sebe.

#ADHD #strategie #ADHDstrategie #hyperaktivní #hyperaktivita #chytrédítě #neurodivergence #neurodiverzita #chytrost

Moc díky. Teď mám článek o tom, jak si chytré dítě nemůže dovolit něco zkazit, a proto se začne vyhýbat náročným výzvám a ztrácí tím možnost budovat si přátelství a vyroste z něj osamělý člověk. Ale mně připadá, že základem neurodivergence je spíš jiné myšlení, i když tam to výhýbání výzvám může hrát roli.