Krátké anonymní příběhy - #0015

Krátké anonymní příběhy pocházejí z různých skupin na sociálních sítích pro ADHD a neurodivergentní lidi, vždycky se souhlasem autora.

Prostě typický příběh

Mí rodiče a sestra nejen nechápou, proč jsem takový, jaký jsem, ale jsou unavení ze snahy. Cítí potřebu mě za mé prohřešky ponižovat. Je to osamělý pocit.

Vždycky jsem byl velmi citlivý na odmítnutí, ale oni mě brali jako dítě, které všechno dramatizuje. Teď jen koulí očima, když se snažím vysvětlit, proč že vlastně mám tyhle "nedostatky".

Nic jim nezazlívám, ale potřebuji potřebuji umět vysvětlit úsilí, které musím vynakládat na zdánlivě snadné věci. Proč se o pár minut zpozdím nebo že nemůžu všechno zahodit, abych se jim pořád věnoval.

Celý život jsem kvůli jejich pohodlí potlačoval své pocity. Ale jak stárnu, je stále těžší předstírat a víc mě vyčerpává snažit se splnit jejich očekávání.

Jen si přeji, abych se necítil jako zátěž a byl prostě přijatý takový, jaký jsem.

Pochopit, že to není odsouzeníhodné chování, že opravdu máme jinak propojený mozek, mi ohromně pomohlo pochopit věci (ačkoli se stále učím).

Normálně jsem nad to víc povznesený a snažím se to brát s nadhledem, ale často to ve mně hlodá.