ADHD honba za dopaminem v extrému – Závislost – boj, přemáhání, touha

Dopamin = cukr, káva, cigarety, hry, sociální sítě, informace, drogy,...

ADHD znamená obrovskou touhu po dopaminu a riziko závislosti. Několikanásobně vyšší riziko než u neurotypických lidí – počítáme-li jen skutečné drogy.

I ten náš hyperfokus může být formou závislosti, protože se do něj toužíme vrátit, i když při něm aspoň dostáváme stabilní přísun místo přehlcující dávky.

Bez drogy necítíte nic příjemného:

Káva bez chuti, píseň otravná, bouře negativních emocí, úzkost, strach.

Prázdnota po dopaminu – záplavě se nic nevyrovná

Jedním z prokletí ADHD je nevědomá touha po dopaminu už od dětství. Dokonce i když člověk tráví většinu času v hyperfokusu, stejně touží často po cukru (nebo čemkoli jiném) i v průběhu práce.

Dokonce i když člověk najde naplnění a má radost, stejně se ten pocit nemůže úplně vyrovnat záplavě dopaminu z "drogy".

Protože toho dopaminu je nesrovnatelně míň ve srovnání s vrcholem "drogy". Logicky.

I když si člověk nemyslí, že má pocit prázdnoty. Přesto se nějaké prázdné místo snaží zaplnit. Prázdné místo po dopaminu.

Systém antiodměny nám k dopaminu dává bolest

Protože kromě systému odměny máme i systém antiodměny (vysvětleno i se zdroji v článku Ďábelský dopamin ...).

S každou záplavou dopaminu dostaneme kvůli uržení rovnováhy i neviditelnou dávku bolesti (aktivuje se centrum bolesti v mozku).

Čím dál tím víc bolesti.

Kromě honby za potěšením se tedy honíme za zahnáním té bolesti.

A naše "droga" nám zdánlivě přinese úlevu – jenom abychom spadli do dopaminového propadu a navíc dostali ještě víc bolesti ze systému antiodměny.

Tolerance – potřebujeme pořád víc, ale už to nefunguje

To už všichni víte, že čím víc drogy berete, tím vyšší dávku potřebujete, ale přináší vám čím dál tím míň radosti.

Tolerance není schválnost, jen se zjednodušeně řečeno tělo brání přehlcení systému odměny, tak snižuje množství receptorů.

Dopaminový propad – po dávce nám je brzy ještě hůř

Ze stejného důvodu jako tolerance, když se tělo snaží zachovat rovnováhu a chránit se před přehlcením, vzniká dopaminový propad.

Nejen že nám droga už nepřináší tolik radosti, ale my se po slabším vrcholu psychicky propadneme do ještě větší prázdnoty a beznaděje.

Něco nám schází a tak to zaháníme vším možným

Následující citovaný článek sice mluví o drogách, ale přitom krásně popisuje tu prázdnotu, ty nepříjemné pocity, úzkost, únavu, zahlcení z množství úkolů a bolest, které potřebujeme zahnat.

A zoufalou potřebu dopaminu, která je podstatou všech závislostí nejen u ADHD.

To je to, co nám nejvíc vadí a čeho se tak strašně moc toužíme zbavit, že děláme psí kusy, abychom to zahnali.

Někdo se cpe cukrem (přiznávám, vinna ve všech bodech obžaloby), jiný kávou, cigaretami, drogami, sociálními sítěmi, hrami, čtením, rizikem,...

Proč se nedokážeme smířit s tou touhou a prázdnotou bez dopaminu, prostě ji ignorovat a dělat něco příjemného, smát se a být veselí nebo spokojení?

Evoluce s takovou dostupností nepočítala

Protože nás do velké míry ovládají fyziologické mechanismy nastražené evolucí za účelem přežití, aby nás motivovaly shánět příjemné zdroje.

Evoluce s takovou snadnou dostupností dopaminu absolutně nepočítala. A když někdo náhodou výjimečně narazil na nadbytek a stal se závislým, tak dlouho nepřežil a evoluce se dál obešla bez něj.

Boj a přemáhání – obrovská mentální zátěž

Když pomineme neustálé plánování, rozhodování a překontrolovávání a přehlcení z hypersenzitivity, emoční dysregulace a hyperaktivních myšlenek, obrovskou mentální zátěž při ADHD znamená i neustálý boj sám se sebou.

• Vydržím si nedat sladkost? Dám si ji? Nedám si ji.
• Jsem v hyperfokusu a dělám něco úžasného, ale měla bych udělat...
• Jsem mimo hyperfokus a dělám ..., ale toužím se vrátit zpátky do svého hyperfokusu.
• Už musím jít spát, ale rozdělaná práce nebo rozjetá prokrastinace mě (minimálně) dvě hodiny nepustí.

ADHD (aspoň z mého pohledu) je skoro nepřetržitá sada rozhodování a přemáhání.

A přináší to mozku obrovskou únavu.

Smířit se s prázdnotou?

Mám dost dobrých emocí, smíchu a spokojenosti, ale klasické problémy s motivací a neochotou mozku opustit hyperfokus a přestat se přejídat.

Mým velkým snem je smířit se s tou prázdnotou z nerozhodnosti kvůli zahlcení tím, kolik toho potřebuji udělat (jak velký ten úkol je a kolik drobností musím udělat, než bude hotový), že často radši uteču do prokrastinace, než abych se do něčeho pustila.

Smířit se s občasnou chvilkovou prázdnotou stejně jako jsem se smířila s tím, že přicházejí negativní emoce, a nechávám je volně odplynout.

A stejně jako jsem se pocitově smířila s únavou z nevyspání, aby mě nesrážela k zemi. Prostě tu únavu přijmu jako fakt, nepřemáhám ji vůlí. Ta únava sice nikam nezmizí (nevyřeší se tím), ale já chvilku třeba posedím, a pak jdu dělat něco zajímavého a na únavu zapomenu.

Samozřejmě mi smíření s únavou nefungovalo, když jsem spala pouhé čtyři hodiny denně a byla jsem totálně schlíplá.

Ale i s docela velkou nevyspalostí mi to emočně jakž takž funguje.

No, hádám, že zázračné řešení to nebude. Ale myslím, že je to další krok k tomu, abych se cítila před úkolem líp.

Ahoj prázdnoto. Ahoj zahlcení. Za chvilku odplynete a pak udělám další krůček na úkolu, jo?

Nejde jen o zbavení se závislosti

Nemyslím si, že se zbavím závislosti na hyperfokusu. I když závislost na cukru je z velké části i metabolická, takže ten by snad šel omezit.

Doporučuje se dopaminový detox, ale pak stejně většinou postupně sklouzneme zpátky přibližně do původní rutiny.

Tak co takhle se naučit snášet část toho nepohodlí?

Snášet kus té bolesti, prázdnoty, nepříjemných pocitů, úzkosti, únavy, zahlcení z množství úkolů (nemluvím o zahlcení z hypersenzitivity)?

Říct si, že to dělám dobrovolně, jenom sama pro sebe.

Člověk dokáže dobrovolně zvládnout úžasné věci!

Kouzlo meditace

Zázračnou radu na zbavení se závislosti na drogách vážně nemám. Na skutečných drogách jako je fentanyl, heroin,... už vůbec ne.

Spíš jde o vyrovnání se s těmi každodenními skoro-drogami, o schopnost je trochu omezit.

Ani meditace nefunguje úplně jako kouzlo, jenom trošičku.

Ale učí nás udržovat pozornost, když se nám pořád snaží utéct.

Učí nás vydržet v klidu a přežít chvíli bez stimulace.

Naučit se vydržet sám se sebou

O tom psychologové pořád mluví. Že při psychických problémech utíkáme sami před sebou, protože leckdy se sebou nevydržíme pár minut sami bez nějaké zábavy.

Naučit se vydržet sám se sebou je prvním a klíčovým předpokladem toho, abychom se mohli cítít v pohodě.

Takže jestli to neumíte, trénujte. Hledejte způsoby, jak to vydržet.

Článek o fentanylu, drogách, opioidních receptorech a nebezpečnosti

Následující citace článku pochází z FB skupiny Katka prý podle vzdělávacího videa Kurzgesagt o fentanylu, přebrala jsem ho s dovolením ze soukromého příspěvku od paní Ivety Seidlové:

Fentanyl musí být něco úžasného – tolik lidí se kvůli němu vzdá všeho, co dělá život dobrým: svých blízkých, všeho ostatního majetku a zájmů, domova, důstojnosti a nakonec i života.

Ve skutečnosti je ale fentanyl jen „odpadní heroin“, horší ve všem kromě jediné věci: je dokonalý pro dealery. A i když se neustále mluví o tom, jak smrtelný je, řada lidí, které zabije, vůbec nebyla závislá na fentanylu. Je to opravdu ta nejhloupější droga, pro kterou si můžete zničit život. Podívejme se, co fentanyl s člověkem dělá, jak se při něm cítí a proč je mnohem horší než heroin.

Bolest a potěšení jsou možná dvě nejdůležitější síly našeho přežití.

Bolest může být tím nejpronikavějším tělesným prožitkem: dráp trhající kůži, praskající kost, odmítnutí sžírající duši. Dokáže být děsivá a nesnesitelná – tělo jí dává ten nejsilnější signál, abychom se vyhnuli škodě.

Potěšení je to, co dělá život příjemným, protože jednoduše… skvěle chutná: sladké nebo tučné jídlo, sex, otevření dalšího balíčku karet s přáteli. Všechno, co vyvolá potěšení, si chcete zopakovat.

Tyto protichůdné síly nás vedou životem. Bolest křičí „Stůj, tohle je špatně!“, potěšení povzbuzuje „Ještě, udělej to znovu!“. Přestože jsou opakem, jsou i propojené – někdy musíme utišit bolest a zároveň vytvořit potěšení.

Po porodu se bolest tlumí a matku zalijí hormony štěstí, aby se mohla navázat na novorozeně. Při vyčerpávajícím lovu lovec zapomene na únavu i drobná zranění.

Ani jeden z těchto zážitků není příjemný, ale pro naše přežití je nutné je opakovat.

Příroda pro to vymyslela mocný nástroj: opioidní receptor, něco jako zámek na neuronech řídících bolest a potěšení. Když se odemkne, tlumí bolest a odebírá nám starost o ni, zároveň vyvolává slast a dobré pocity.

Každá molekula, která do tohoto zámku pasuje, se nazývá opioid. Opioidy jsou nesmírně silné, a tak když si tělo samo uvolní přirozené opioidy, třeba endorfiny při smíchu, jde o nepatrné množství přesně tam, kde je třeba – účinek je mírný a místní: vymknutý kotník bolí méně, útrpná vzpomínka poleví, setkání s přítelem povzbudí.

Pak přišli lidé a v přírodě objevili morfin i další látky. Vznikla celá rodina léků, používaná v nemocnicích na nesnesitelnou bolest: kodein, oxykodon, vicodin – a samozřejmě heroin a ze všech nejhorší fentanyl. Než vysvětlíme, proč je fentanyl tak otřesný, udělejme malý myšlenkový experiment: představte si, že si pícháme heroin.

Heroin se bleskově rozlije tělem a spustí všechny opioidní receptory. Všude najednou se odehraje rychlá kaskáda – symfonie intenzivních pocitů. Všechny buňky ovládající rozkoš jsou v euforii; bez jejich kontroly se otevřou stavidla hormonů štěstí a naplní vás čistým blahem.

Obyčejná káva chutná jako nektar radosti, oblíbená píseň zní jako nebeská symfonie, objetí je čistá láska ze středu vesmíru. Jakákoli bolest – zranění, klouby, menstruační křeče, samota či sebezhnusení – zmizí; prostě ji necítíte a ani vás nezajímá.

Mozek se uklidní jako ztlumené světlo v útulném pokoji, cítíte teplo a klid, stres se rozplyne v snovém oparu.

Klid se přenese i na orgány: dech se zpomalí, střeva se ztiší, hrudník se zvedá a klesá jako jemné vlny na klidném břehu. Plavíte se na moři klidu a štěstí, které působí dokonalé a věčné.

První plná dávka silného opioidu, jako je heroin, patří k nejúchvatnějším pocitům, jaké může člověk zažít. Pár hodin jste v ráji – a v tom je problém.

Mozek na něco takového není stavěný. Cítíte se příliš dobře. Ale nic netrvá věčně a najednou jste v bajce: právě jste zažili nejlepší pocit života.

Centrum odměny je přetížené a nechápe, co se stalo; pokud se něco takhle skvělé cítí, musí to být pro přežití úžasné a musíte to zopakovat. Jenže tak dobře už se nikdy cítit nebudete. Tohle bude navždy vrchol vašeho života a možná se budete snažit ten pocit znovu chytit. A mezitím se vrátíte do reality – s bolavým kolenem, obyčejnou kávou a těžce vydřenými radostmi.

Srovnání je zloděj radosti a teď máte se čím srovnávat; to může nenávratně poškodit vnímání života a sebe sama.

A to ještě není to nejhorší: opioidy jsou extrémně návykové, závislost na nich patří k nejhorším. Po několika dávkách má mozek dost: buňky řídící bolest a potěšení jsou neustále utlumené, takže je zesílí a stanou se přecitlivělými – tolerance se rozvine často během pár dnů. Aby vám bylo jako dřív, musíte zvyšovat dávku.

Stojíte na křižovatce: přestat a rychle se vrátit k normálu, nebo pokračovat. Vyberete si špatně. Mozek dál přitvrzuje, vy dál zvyšujete dávky, účinek ale už zdaleka není božský. Až jednou fentanyl nebo heroin neseženete a zjistíte, že se vaše tělo obrátilo proti vám: systémy jsou tak hyperaktivní, že cítíte pravý opak toho, co droga navozovala – vítejte v abstinenčním pekle.

Začíná to neklidem. Namísto euforie necítíte nic příjemného: káva je bez chuti, píseň otravná, blízcí odtažití. Bouře negativních emocí rozmetá klid, klid nahrazuje úzkost, jakoby se blížilo cosi strašného. Starosti, nejistoty a potlačené strachy se vrací zesílené do existenční krize. Jste neklidní, srdce buší, třesete se, potíte, hyperventilujete.

Přecitlivělé nervové dráhy způsobují bolesti kostí a svalů, trápí staré rány fyzické i duševní. Máte křeče, průjem, zvracíte, nejde odpočívat – válka uvnitř těla, z níž není úniku. A samozřejmě tu je touha, která křičí, ať to zastavíte; mysl i tělo škemrají o dávku. Takhle můžete trpět až dva týdny – nebo to utnout hned.

Proč tedy nebrat heroin pořád a necítit se stále skvěle? Protože tolerance roste rychleji u příjemných účinků než u těch nebezpečných, jako je zpomalené dýchání. Z blaženého doteku středu vesmíru zůstane ospalá otupělost a úleva od absťáku.

Opiáty neberete kvůli nebi, ale abyste unikli peklu. Ocitnete se ve vězení vlastního těla a mysli, neschopní prožívat to, co by vás normálně činilo šťastnými. Závislost na opioidech je krutá a těžko se z ní uniká.

Je jasné, že s nimi musíte zacházet nesmírně opatrně – a pokud je chcete „jen tak zkusit“, raději to nedělejte. Riziko, že si zničíte život a projdete peklem, je velmi reálné.

A teď, když známe nebe i peklo heroinu, dostáváme se k fentanylu – té odpadní droze. Vše, co jsme popsali, platí v různé míře pro všechny opioidy. Mohou být skvělé, mohou být pekelné. Heroin je považován za nejsilnější, jenže fentanyl je asi padesátkrát účinnější – to ale neznamená padesátkrát lepší, právě naopak. Fentanyl tak snadno proniká hematoencefalickou bariérou, ochranou mozku, že se během okamžiku dostanete z nuly do extrému. Stejně rychle ale odezní. Zatímco heroinový rauš může trvat šest hodin, fentanylový zmizí během minut.

Nepřináší supernovu blaženosti, spíš černou díru klimbání, a přitom přinese všechny abstinenční hrůzy. Protože působí tak rychle, ještě víc vyždímá centrum odměny, takže je ještě návykovější než heroin.

A protože ho stačí kapka, je až příliš snadné se omylem předávkovat a zemřít. Je to zdaleka nejsmrtelnější nelegální droga v dějinách USA: mezi roky 2013 a 2023 zabila kolem 400 000 Američanů. Fentanyl je skutečně odpadní heroin: příliš nebezpečný, příliš intenzivní, příliš návykový a přitom málo zábavný.

Proč ho tedy tolik lidí užívá? Ve skutečnosti ho nikdo nechce. Fentanyl není pro uživatele, je pro prodejce.

Pro dealery je fentanyl splněný sen: jeden kamion by zásobil celé USA na rok. Je levný na výrobu a snadno se pašuje. Heroin potřebuje pole a mák, mnohem víc prostoru.

A tak fentanyl vytlačil heroin z trhu. Zpočátku se to závislým na heroinu mohlo zdát skvělé – a pak past sklapla. Někteří lidé sice fentanyl vyhledávají, ale studie ukazují, že většina se mu snaží vyhnout.

Co je horší, mnoho obětí fentanylu si ho nevzalo dobrovolně. Dealeři chtějí, aby se zákazníci vraceli, a tak přidají stopové množství fentanylu do čehokoli, aby udělali drogu návykovější, i když si lidé ani neuvědomí, že užili opioid. Dealeři tak začali míchat fentanyl do nejrůznějších drog a proměnili trh v minové pole – každá dávka může být poslední. Příliš často totiž přidají o něco víc, než by měli.

V roce 2022 kombinace fentanylu s pilulkami – často padělaným oxykodonem a benzodiazepiny – tvořila asi pětinu všech úmrtí na fentanyl. Roku 2023 zabavily úřady v USA 115 milionů pilulek obsahujících fentanyl, z nichž 70 % mělo smrtelnou dávku. Přibližně polovina předávkování přichází z místa, kde byste to nečekali: ze stimulantů, jako je kokain a metamfetamin. Někteří lidé tyto směsi užili vědomě, ale mnoho dalších si chtělo jen užít párty a netušilo, že dostanou opioidní překvapení. To je zvlášť nebezpečné, protože kdo nikdy opioidy nevyzkoušel, předávkuje se velmi snadno.

Fentanyl nemá pro uživatele žádnou výhodu mimo medicínu. Pro dealery a kartely znamená snadný zisk, pro uživatele horší závislost a horší život, pro lidi, kteří by ho nikdy nezkusili, může být nečekaným rozsudkem smrti. Užívání opioidů, i „bezpečně“, je vždy hra s ohněm, a fentanyl mění ten oheň v běsnící pec. Riziko smrti stoupá obrovsky. Jediný rozumný závěr zní: pokud máte na výběr, nevstupujte do supernovy rozkoše, protože nebezpečí, že se promění v supernovu bolesti, je příliš veliké.

❌💊⚰️🧨