ADHD - KDYŽ HO NEMÁTE, NEPOCHOPÍTE

Neurobiolog Prof. Andrew Huberman ze Stanfordu:

ADD bylo poprvé medicínsky popsané v roce 1904. Existuje určitě mnohem déle. Takže máme srovnání potíží i pokusy o řešení z více než 100 let. A je to objektivní, geneticky daná změna fungování mozku asi u 5-10 procent dětí i dospělých. To, že diagnostika pokulhává a že někdo existenci popírá nebo zlehčuje, na věci nic nemění. Někdo z toho aspoň částečně vyroste, asi půlce lidí se díky léčení výrazně uleví. A někdo má příznaky z jiných důvodů, aniž by měl ADHD. Ale platí pro něj často podobné závěry.

Argumenty, že tyhle příznaky má přece každý, neobstojí. Copak má každý člověk vysoký tlak? Stejně jako tlak je ADHD škála od 0 do 100 procent. Pokud se vejdete do normálního rozsahu, jste v pohodě. Při hodně vysokém tlaku už doktoři šílí. Neurotypický člověk také sem tam něco zapomene, něco se mu nechce dělat. Jde o míru, jak moc je to v životě debilizující.

Jestli máte potíže s psychikou, řešte je. Příznaky ADHD se dost prolínají s traumatem, autismem, OCD a dalšími příčinami. Trauma se dá (aspoň částečně) vyléčit. Když se zlepší psychika ustoupí úzkost, příznaky vysokého kortizolu jako zázrakem mizí. Proto potřebujete vědět, co přesně s Vámi je.

Nezačněte, prosím, křičet, že tohle není pravda, to pro ADHD neplatí, protože já ten příznak nemám. Jako máme každý jiný mix nadání, máme i každý jiný mix příznaků. ADHD je složitý souobor neurologických (spojů v mozku), biochemických (hormony, neurotransmitery, strava) a psychologických (úzkost, deprese, nespavost, emoční dysregulace) faktorů. Když máte jeden příznak, jste na škále, ale ADHD nejspíš nemáte. Hranici Vám neřeknu, ale když jich máte dvacet nebo padesát, není moc pochyb.

My lidé s ADHD máme celý život pocit, že nezvládáme normální život. I když třeba nemáme viditelnou hyperaktivitu a jsme spíš zasnění klidní lidé, jsme často totální zapomnětlivci a bodeláři, nestíháme, neděláme co máme a nedokončujeme úkoly, místo toho se vrháme na nové a nové koníčky nebo projekty, od kterých neumíme odejít, problémy s emocemi, úzkostí, depresí, nespavostí a dlouhodobou spánkovou deprivací. A ještě mnohem víc. Však si pěkně počtete. Jak říkám, když je to debilizující, je na čase prozkoumat diagnózu ADHD.

Jakpak se asi na naší psychice podepíšou od dětství pořád omílené myšlenky typu "To já můžu za to, že jsem líná a nedokážu se přimět začít dělat ty úkoly. Je to moje vina, že jsem zapomněla... Kdybych nebyla tak blbá... Všichni kromě mě to zvládají. Všichni ostatní jsou normální."? Vina, deprese, úzkosti.

U mě ADHD vysvětluje prakticky všechno. Mám pocit, že vzali skoro všechny moje odsuzované záporné charakterové vlasntosti jako lenost, nepořádnost,... a udělali z nich diagnózu ADHD.

Nemůžu za to. Může za to můj mozek. Je to tak osvobozující. Taková úleva od té celoživotní viny.

Léky, cukr, slané, tučné, káva, rekreační drogy, hry, sociální sítě, - všechno, co zvyšuje dopamin, zlepšuje soustředění a zmírňuje rušivé vlivy. Ale taky ledacos z toho mívá nepříjemné následky, jako tloustnutí a poruchy metabolismu, závislost (ale léky ve správném dávkování mnohým pomáhají), problémy se spaním, ... Děti i lidé s ADHD (a nejen oni) to podvědomě vyhledávají.

U dětí prý je dobré ADHD řešit hodně brzy, aby se v době, kdy mají ještě dost plastický mozek, mohly včas a tudíž líp naučit se soustředit i na to, co je nebaví. Fujky, ale je to potřeba. Není to spása, ale usnadní to o něco život. Pokud se rodiče rozhodnou pro léky, jsou v celém životě dítěte tím účinnější, čím dřív (rozumně) se začne. Nejsou ale stoprocentní.

Lidé s ADHD mají v mozku nevhodně synchronizovanou činnost dvou oblastí (úkolová/volnoběh), které by ale naopak měly jít časově proti sobě - aktivní buď jedna, nebo druhá. Ne obě současně. Při nedostatku dopaminu se u ADHD aktivují neurony, které by zrovna aktivní být neměly. odvádějí pozornost od úkolu, kterému se věnujeme.

Naši pozornost ovlivňuje spousta věcí včetně mrkání, které působí jako klapka ve filmu - odděluje od sebe jednotlivé záběry. Čím víc člověk mrká, tím víc narušovaná pozornost. A tím kratší záběry, tím nám jinak plyne čas. Proto mají ADHD lidé potíže s vnímáním času. Mají problém stíhat se včas vypravit, špatně odhadují množství času potřebného na přípravu. (A já toho vždycky stihnu nejvíc udělat, když se někam chystám, protože jsem nejvíc aktivovaná - a chystání u mě nedostane dostatečnou prioritu).

Kvůli dopaminu máme velký problém s motivací, taky problém s určováním priorit. Také dlouhodobě zvýšené stresové hormony můžou způsobit paralýzu.

Máme jenom dva časy: teď a ne teď. Dokud úkol nemá termín skoro teď, je ještě daleko v budoucnosti a my nemáme dost dopaminu, abychom s ním začali. Až teprve za pět dvanáct dostaneme adrenalin a najednou to jde. V jiném článku Vám vysvětlím, že cílené používání stresu a adrenalinu nám škodí.

Co se týká pořádku, máme sklon používat Hhromady věcí poskládané podle naší vnitřní logiky, kterou nikdo jiný nechápe. A máme problém, když někdo přemístí nějaký předmět jinam. Systém nefunguje, ale neumíme to jinak.

Kvůli té špatné synchronizaci máme problém, že se nám v době, když pracujeme na úkolu aktivují i neurony z té volnoběhové oblasti mozku a přicházejí rušivé vlivy, které odvádějí pozornost. Normální člověk pracující na úkolu má potlačené impulzy vstát a jít k oknu.

Máme problém s pracovní pamětí. Ta slouží k tomu, abychom si na chvilku zapamatovali jméno a telefon člověka, než dojdeme k mobilu a číslo si zapíšeme. Nebo než si uložíme informaci dál ke zpracování a zapamatování (zapomeneme, co kdo říkal apod.). Normální člověk si číslo v duchu přeříkává, než si ho zapíše. ADHD člověku brání udržet v online paměti několik číslic (každý ten limit má jiný).

Normální člověk může mít v pracovní paměti zhruba 7 položek (jak kdo). Dokážeme si zapamatovat mnohem víc informací najednou, když místo jednotlivých číslic informace zřetězíme do větších skupin - do trojic, smyslupných sousloví nebo vět, navážeme v duchu informace na konkrétní místa na naší vnitřní mapě prostoru, který dobře známe. Nicméně při ADHD je ten počet zapamatovatelných položek výrazně nižší.

Naše pozornost funguje ve dvou módech - práce na úkolu/volnoběh. Při práci na úkolu máme tunelové vidění, pozornost se soustředí jako při pohledu dalekohledem jenom na malý výsek - ostatní zrakové i sluchové vjemy jsou z velké části potlačené (náhlý zvuk nás vytrhne, ale normální zvuky nevnímáme). Jenže u ADHD ty rušivé vlivy nejsou u běžných úkolů potlačené, jak by měly být - potlačit je umíme jenom v hyperfocusu a při dostatku dopaminu. Takže vidíme všechno to, co ještě máme uklidit, a skočíme za každým zajícem, kterého spatříme. Nedojdeme s tou jednou věcí na místo určení a neuklidíme ji.

Proto se nám taky myšlení rozvětvuje a nevidíme jenom ten úkol, který děláme, ale vidíme současně i všechny ty ostatní věci a všechny možnosti, které můžou nastat nebo které musíme udělat. Což znamená zahlcení a vede k nerozhodnosti. Je toho moc najednou. Proto potíže s prioritami.

Pro zlepšení pozornosti bychom prý měli víc a častěji používat ten režim volnoběhu, kdy se nesoustředíme na jednu konkrétní věc, ale jsme v klidu a vnímáme současně celé okolí včetně periferního vidění.

Když před námi běží řada písmen a my máme najít písmena R a Z, v módu úkolů najdeme první R a mozek začne chviličku "oslavovat", takže snadno přehlédne druhé písmenko stojící hned vedle. Zato v režimu volnoběhu, kdy na řadu (nebo na změť obrázků) koukáme jako na celek, ta písmenka nebo obrázky najdeme rychleji a snáz.

Klíčové je spaní. Ne že by nás samo spaní zachránilo nebo že by se nespavost dala snadno řešit. Ale nevyspání výrazně zhoršuje příznaky.

A jo, jsme sovy. Jdnak nás hyperaktivní mozek nechce nechat usnout, často míváme vtíravé myšlenky. A ta rozběhnutá volnoběhová část nejde vypnout. Navíc máme posunutý spánkový cyklus. Prostě máme jinak načasované tělesné pochody.

Stres mají všichni, že jo? Lidský organismus je vyladěný k přiměřené rovnováze stresu a klidu (sympaticus, parasympaticus). Ale u nás je to vyladění narušené a silně vychýlené směrem ke stresu a kortizolu. Náš organismus je naprogramovaný tak, aby byl pořád ve střehu. Proto máme citlivější vnímání, víc reagujeme, míváme neregulované emoce. O drastických účincích dlouhodobě zvýšeného kortizolu budeme mluvit jindy. Těšte se, fakt máte na co!

Mobil jako přístroj sám o sobě je nezhoršuje. Zhoršuje je to neustálé narušování a poutání pozornosti na mobilu, na sociálních sítích a přísun levného dopaminu nám narušuje systém odměny (Těšte se!). Plus všechny informace a povinnosti, které se na nás valí, u někoho i okolní zvuky nebo pravopisné chyby. Příliš moc věcí soupeří o naši pozornost a paměť. A většině se nedá utéct.

Ještě jsem nedoposlouchala do konce a nedostala jsem se k těm slibovaným technikám (je to dvouhodinová přednáška v angličtině a já si všechno zapisuju, takže poslouchám po kouskách).

Prof. Huberman ale říká, že ke zlepšení stačí jednorázově 17 minut v klidu sedět se zavřenýma očima a vnímat svoje tělo (o meditacích si ještě povíme).

No, je to sice neurobiolog, ale já jsem skeptik, který na zázraky nevěří. Ale zkusím to. Protože způsob vnímání rozhodně naši pozornost ovlivňuje. A budu dělat pokusy se svou pozorností, zajímat se o mrkání...