ADHD mozek je jako malé koťátko na diskotéce

Kromě pozornosti je s námi leckdy docela veselo i v oblasti emocí. Někdy se radujeme jako děti z maličkostí (což je krásné), jindy se nás drobnosti dotknou daleko víc, než by si okolí myslelo.

Taky se v nás přehlcení dlouho střádá, až nakonec vybuchneme jako přetopený kotel kvůli úplné prkotině.

Dřív se tomu s oblibou říkalo přehnaná reakce. Dneska už víme, že u ADHD bývají emoční reakce daleko silnější právě kvůli fyziologické dysregulaci.

1. Představte si, že naše vnitřní koťátko dostalo celodenní permanentku do obrovského zábavního parku emocí. Nikdo mu nevysvětlil pravidla, nemá průvodce a hlavně — nemá žádnou frontu. Prostě skočí tam, kam ho právě napadne.
2. Ranní nadšení
   Koťátko se vrhne na první atrakci. Všechno je skvělé, barevné, voní cukrová vata. „To bude nejlepší den!“
3. Nečekaný pád (banální problém)
   Najednou na atrakci drcne kolečko. Koťátko je v šoku. „Všechno je zkažené! Proč se mi to děje?!“
   (U běžného návštěvníka: „No tak to trochu drclo, jedem dál.“)
4. Okamžité přehoupnutí do euforie
   Uvidí novou atrakci — kolotoč se světýlky. „Jupííí, to je boží!“
   Emoce vystřelí nahoru rychlostí formule 1.
5. Drobné odmítnutí = konec světa
   U oblíbeného stánku s pamlsky došly sušenky. Katastrofa. Slzy na krajíčku.
   „Nikdy už to nebude dobré!“
   (U běžného návštěvníka: „No nic, dám si něco jiného.“)
6. Přehnaná radost z maličkosti
   Za rohem dostane balón zdarma. V mžiku zase sluníčko a tanec.
   „To je nejhezčí den mého života!“
7. Mini krizovka na závěr
   Při odchodu si všimne, že ztratil vstupenku (už ji nepotřebuje, ale to je jedno).
   Panika. Smutek. Drama.
   Pak mu někdo připomene, že už stejně odchází. Úleva.
   „Aha, vlastně dobrý.“

Abych vám nekazila zábavu, nezařadila jsem tam žádné vzteklé scény. Běsnění fúrie, řádění hurikánu. Všichni kolem prchají do bezpečí. Umíte si to představit, že jo?

Mozek se v takovou chvíli doslova přepíná na autopilota. Mluví, křičí. Uvnitř běsní stejná bouře jako navenek. A strašlivě to bolí.

A když křik přejde, rozboučené moře se zklidní, nastoupí stud, lítost, výčitky svědomí a neustálé přemílání, co kdo na koho vlastně zařval.

Takový den zažívá naše vnitřní koťátko často. Nejsou to jenom nálady. Jsou to bleskové, intenzivní přechody mezi emocemi. Často bez varování, někdy bez zjevného důvodu.

Ale — naštěstí — když už víme, že „to tak máme“, dá se s tím pracovat. Třeba si chvilku dýchat. Odpočívat. Nebo si představit, jak by tu situaci viděl někdo jiný.

A taky — díky tomu si umíme vychutnat maličkosti tak, jak to dokáže málokdo.

Často se nás dotknou i naprosto nevinné poznámky, které naše výpočetní středisko vyhodnotí jako zákeřný útok na naši osobu. Tomu se říká bolest z odmítnutí. RSD. Rejection Sensitive Dysphoria.

Ta bolest a ublíženost pochází z těch tisíců selhání, viny a studu, protože nás s tolika chybami přece nikdo nemůže mít rád, že ne?

Takže si vlastně všechnu tu kritiku zasloužíme, že jo?

Ne, nezasloužíme.

My neřídíme svou pozornost. Tu řídí jenom to, co se třpytí a hýbe.

Neřídíme svůj čas, protože máme časovou slepotu.

Rozumem chápeme odhady času, ale naše centrum času v tom má hokej a dává našim emocím zmatené údaje.

Jeden úkol odhadneme na pět minut a trvá nám dvě hodiny.

Jindy mozku tříminutová práce připadá jako strašně dlouhý úkol na tři dny práce.

5. Startování na ruční startér

Už jsme si řekli, že pozornost koťátka získáme jenom třepetajícím se pohybem.

Jak tedy přimějeme koťátko, aby sedělo u něčeho, co se nehýbe a tudíž ho to nezajímá?

Napadá vás něco jiného než zatřepat před ním mašličkou nebo peříčkem? Nebo možná ještě něco k jídlu.

Mě tedy nic nenapadá.

Protože odpověď je jednoduchá: Nepřimějeme!

Musíme jeho pozornost přilákat!

Tak si musíme najít jinou metaforu. Stará benzínová sekačka mi připadá obzvlášť výstižná, protože ukazuje naši frustraci v plné míře.

Neurotypický mozek je jako spolehlivé provozuschopné auto, které v pohodě nastartuje prakticky každý den. I když má někdy míň plnou nádrž, doveze vás tam, kam potřebujete.

Ale začít nudný úkol s ADHD je jako pokoušet se nastartovat starou benzínovou sekačku.

Stojí to spoustu příprav, triků a přemlouvání:

1. Vyrazím ze dveří s největším odhodláním. – „Dneska to mám na háku. Stačí posekat trávník.“
2. Statečně vytáhnu sekačku. – Postavím se, ruce v bok. Přesvědčivě kývnu hlavou. „Dneska to půjde!“
3. Kontrola paliva. – Odšroubuji víčko nádrže. Samozřejmě, paliva je málo. Jdu hledat kanystr.
4. Kanystr je prázdný. – Jdu pro druhý kanystr do garáže. V něm je nějaký zbytek benzínu. Nalévám ho opatrně, samozřejmě kápne vedle.
5. Utírám rukávem ruce, víčko utaženo. – Palivo máme.
6. Kontrola oleje. – Koukám na měrku. Trochu dolívám. Konečně hotovo.
7. Páčky, sytič, plyn. – Přepínám podle popisku na nádrži. (Ten popisek se už skoro nedá přečíst, protože z něj za ty roky slezl lak.)
8. První pokus — prudké škubnutí startovací šňůrou. – Nic. Ani zakašlání.
9. Druhý pokus — ještě silnější zatažení. – Motor jen tak lehce zachrochtá a okamžitě zmlkne.
10. Kontrolní nádech. – Podívám se na šňůru, jestli náhodou není zamotaná. Není.
11. Třetí pokus — rozhodný. – Vložím sílu. Šňůra poskočí, motor škytne, roztočí se na půl vteřiny a zase zdechne.
12. Jsem už unavený. – Ale té sekačce je to jedno!
13. Zkontroluji sytič — pro jistotu ho trochu přehodím. – Vždyť je přece ráno, musí chtít více sytiče.
14. Další tahání. – Tentokrát s přehnaným Schwungem. Šňůra se téměř vytrhne z ruky. Nic.
15. Zastávka na otření čela. – Pot mi stéká na brýle. Utírám tričkem, teď už trochu funím.
16. Kontrola svíčky (jen tak symbolicky, že se na něco dívám). – Samozřejmě je mastná, ale to byla vždycky.
17. Ještě jednou zkontroluji palivo, i když vím, že tam je. – Člověk musí mít pocit, že něco kontroluje.
18. Další pokus — tentokrát s malou modlitbou. – „Prosím, už startuj.“
    
19. Modlitba nezabrala! – Motor zakašle, chytne, chvíli vrčí, ale zhasne.
20. Jdu si na chvíli odpočinout. – Třeba si to rozmyslí, když se na ni chvíli nebudu dívat.
21. Začínám přemlouvat sekačku jako člověka. – „Tak už pojď, vždyť to umíš.“
22. Jdu si pro rukavice. – Abych se o šňůru neodřel. Vrací se odhodlání.
23. Velké drama: silný švih. – Motor chytne na tři sekundy. To už vypadalo nadějně! Pak zase chcípne.
24. Přepínám sytič zpátky, dávám plyn jen na půl. – Nová taktika.
25. Tahám znovu. – Motor zabublá, zacloumá celou sekačkou a... pořád nic.
26. Začínám ztrácet trpělivost. – Když já ten trávník vážně potřebuju posekat dneska!
27. Frustrovaně odcházím. – Dám jí znovu pauzu, aby se "nepřechlastala". Přemýšlím, jestli nezavolám souseda.
28. Vrací se nové odhodlání. – „Tak a teď poslední pokus.“
29. Jeden tah — zakašlání. Druhý tah — krátké roztočení. Třetí tah — VRRRRRRR! – Sekačka konečně běží. Trochu se dusí, ale běží. Rychle zajišťuji plyn, aby to udržela.
30. Vítězství, když mám fakt štěstí. – Předstírám, že jsem měl celou dobu všechno pod kontrolou.
31. Když se štěstí vyčerpá, dojde mi šťáva. – No jo, toho benzínu byl přece jenom už zbyteček.

No, upřímně řečeno, některé dny sekačka totálně stávkuje. A nepřemluvím ji.

Zvlášť když vím, že k večeru mě čeká nějaká schůzka nebo akce. To strávím celý den přemýšlením, jestli má smysl tu sekačku vůbec zapínat.