Všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo – aneb každý vnímá svět jinak

Věříte ještě pořád, že všichni myslí stejně jako vy? Řekla bych, že to si myslíme všichni. Dokonce i autisti. I jedna autistická spisovatelka psala, že dlouho žila v přesvědčení, že všichni myslí stejně fluidně jako ona.

Pojďme se spolu zamyslet nad tím, jak různě můžeme vnímat a myslet. Z biologických důvodů i kvůli výchově a jinému rozvoji myšlení.

Správnost a pravidla

Kdo z vás může oprávněně říct, že jedině jeho typ myšlení je ten správný a všechny ostatní jsou nesprávné? Nikdo.

Každý se narodil s nějakou genetickou výbavou, s jiným mozkem. Každý prošel od narození jinými zkušenostmi. Každý dokonce vnímá jinak. Každý má právo myslet svým způsobem – kromě nebezpečných psychopatů, narcisů, manipulátorů a pedofilů.

Máme kvůli fungování a bezpečnosti společnosti psané i nepsané zákony a etická pravidla, morálku. Nedovolíme zlodějům, aby kradli, ani psychopatům, aby beztrestně zabíjeli. Přesto mnozí ta pravidla nerespektují. Od sousedských rivalit a zákeřných schválností, až po zákeřné byznysmeny a vysoké politiky a demagogy. A společnost jim to často toleruje nebo je proti nim kvůli snaze o svobodu a demokracii bezmocná. Ale aspoň tu máme díky společnosti relativní bezpečí.

V různých společnostech platí různá pravidla. Třeba nutnost navenek vyznávat nějakou víru, podřadnost žen. S mnoha takovými pravidly nesouhlasíme, protože jsme se cítíme civilizovaní.

Zoufalé přizpůsobení vede ke zlobě

Věděli jste, že spousta z těch zlých a sobeckých lidí měla neuvěřitelně kruté dětství? Že jejich zlé chování je jenom zoufalým přizpůsobením se nepřátelské realitě? Neříkám, že bychom jim to měli tolerovat. Ale měli bychom chápat důvody a snažit se, aby další děti něco takového nemusely prožívat.

Pochopíte někoho, kdo o ostatních lže a pomlouvá je za zády třeba proto, aby vyštípal pryč případnou schopnou konkurenci? Dělá to v zájmu svého přežití, protože nic jiného neumí. Nebo necítí bolest a nemá svědomí.

Jak různě vnímáme zdvořilost

Dokážete pochopit někoho, kdo je vnitřně hodný a spravedlivý a snaží se respektovat společenská a zdvořilostní pravidla, jenom ta pravidla úplně nechápe nebo je vnímá úplně jinak?

Kdo se nesměje stejným věcem a kdo dokáže říct na pohřbu blbý vtip?

Odsoudíte ho za to, že myslí jinak?

Já jsem kdysi ráda nosívala placku s nápisem "Všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo."

Nepřipadala jsem si divná, ale měla jsem na ledacos jiné názory. Nelákaly mě stejné věci jako ostatní. Měla jsem své zájmy. Připadaly mi nezdvořilé jiné věci než ostatním.

Někdo považuje za nezdvořilé nechat telefon vyzvánět víc než čtyřikrát. Ale mě krátké vyzvánění vyvádí z míry, protože absolutně nestihnu dokončit myšlenku nebo si umýt ruce a ten telefon vzít. Já strašně chci vědět, kdo a proč mi volá, ale nesnáším nutnost zavolat někomu zpátky. Cizím lidem nevolám zpátky vůbec. Jenže příště zavolá stejně krátce a já to zase nestihnu vzít. Grrrrr.

Spousta věcí mi připadá špatně nebo nefér. Ale nejsem obecně umanutá na dodržování všech pravidel. Ta, která mi nedávají smysl, klidně poruším. Přejdu mimo přechod, když z něj nevidím do křižovatky za rohem (a auta nevidí mě). Kousek vedle mám rozhled na obě strany a přejdu teprve když nic nejede. Naprosto logicky.

Společně definované pojmy jsou nejednoznačné, třeba svoboda

Máme společnou řeč, podobně definované pojmy, ale každý pod nimi vnímá něco jiného.

Moje maminka mým světle hnědým botám říkala "ty žluté boty" a já netušila, o kterých mluví. Já jsem žádné žluté boty neměla.

Všichni chápete, že hranice barev může každý vnímat jinak. A že jsou i barvoslepí lidé, kteří nerozliší zelenou a červenou barvu (nebo jiné kombinace).

A podobné je to s významem všech slov, i s abstraktními pojmy.

Třeba slovo svoboda. Pro někoho znamená "Já si můžu dělat, co chci a nikdo mi do toho nemá co mluvit!" Kdežto pro jiného svoboda sahá jen tam, kde nikoho neurazí, neublíží, neohrozí. Podle mě svoboda rozhodně končí tam, kde začne ohrožovat nebo výrazně omezovat jiné lidi.

Ten, kdo hodí v krámě rohlík ze země zpátky mezi ostatní rohlíky s tím, že imunita člověka si s tím přece poradí ("Moje imunita to zvládne, protože já si ji dost trénuju."), nemůže vědět, jestli si ho nekoupí starší paní s depresí a se špatným trávením nebo dítě, které už třetí týden občas zvrací a neví se proč.

Jak se lidé různě chovají

Někdo kritizuje citlivě a ohleduplně. Někdo zvažuje každé slovo, aby neublížil. Někdo nepozná, že by mohl ublížit. Někdo nepozná, že by se měl omluvit, i když to nemyslel zle. Někdo vyžaduje omluvu i za věci, které ho urazily, ale které ten člověk řekl sám o sobě. Někdo řekne všechno na plnou hubu a je mu jedno, co tím způsobí. Někdo ubližuje schválně, manipuluje, psychicky týrá, používá gaslighting apod.

Tak, to jsme probrali pár vnějších rozdílů. A teď vnitřní.

Jak někdo prožívá, když mu vysvětlíte, že něco udělal špatně? Někdo se neustále omlouvá, někdo pláče, jiný se zlobí. Někdo to napraví, jiný je vzdorný. Někdo nedá nic najevo, ale střádá si to v sobě a výčitky svědomí ho nenechají spát. Někdo to vezme jako fakt, aby se poučil pro příště. Jiný ví, že do příště zapomene a udělá tu chybu znovu. Nebo že příště udělá podobnou chybu, ale trošku jinou.

Snaha napravovat realitu

A teď se buď poznáte, nebo to nikdy nepochopíte: naše snaha napravovat realitu tak, aby svět fungoval co nejlíp.

Jsou lidé, kteří neodolají a přerovnají jogurty v regálu tak, aby byly nejstarší vepředu. Ne proto, že by museli, ale protože bude pro ostatní snadnější si vybírat. Jídlo do zásoby musí být co nejčerstvější, maximálně pár starších kousků. Na snědení hned stačí kratší trvanlivost.

Někdo čtvrt hodiny trhá a sešlapává hromadu krabic, aby uvolnil půlku přeplněné popelnice na papírový sběr zacpané nerozloženými krabicemi.

Vidíme problémy a přemýšlíme, jak je napravit.

Snaha nevybočovat

Je správný svět, ve kterém člověk musí mít moderní nábytek a nosit moderní oblečení, aby ho ostatní nepomlouvali? Kde dítě musí mít značkovou aktovku, jinak ho ostatní děti mezi sebe nepřijmou?

Samozřejmě musí platit obecná zdvořilostní pravidla. Ale vyloučit někoho proto, že se nechce účastnit společných pomluv?

Proto se tolik mluví o maskování. O tom, že se neurodivergentní lidé celý život musí snažit tvářit stejně jako ostatní jen proto, aby je ostatní nevyhnali.

Nesmí navrhovat zlepšení, aby to nevypadalo jako kritika nebo aby nevypadali, že si o sobě moc myslí. Nesmí se vyhýbat večírkům, přestože je vysilují. Nesmí skákat do řeči s důležitými poznámkami.

Hodně se mluví o inkluzi. Aby se děti naučily přijmout, že na světě jsou lidé výrazně jiní a že mnozí potřebují pomoc. Aby se naučily žít s člověkem s viditelným hendikepem.

Přesto se nám pořád nedaří zastavit šikanu někoho, kdo je jiný, má neviditelný hendikep a neviditelné přednosti. A naopak inkluze některých dětí ruší vyučování tak, že ostatním dětem brání v dostatečném rozvoji.

Jak myslí děti, které šikanují? Myslí stejně jako vy? Pochybuji.

A šikana napáchá na životech obětí nedozírné celoživotní následky.

Řekli byste, že oběti šikany myslí jako vy? Ne. Myslí si, že si to zasloužily. Že nemají žádnou hodnotu. Nesou si v sobě to, co jim vsugerovali ti, kdo je považovali za bezcenné.

A teď si představte, že by se Einstein stal obětí šikany. Co když přicházíme o stovky takových skoro Einsteinů jenom kvůli tomu, že nenajdou svou správnou cestu životem?

Rozdíly ve vnímání zatím v pouhém náznaku

Je to dlouhé? Vidíte tu různorodost? A to jsme teprve začali. Nemluvili jsme o typech myšlení, typech vnímání reality, hypersenzitivitě.

Jestli si ještě pořád myslíte, že všichni vnímáme a myslíme stejně, počkejte si na další články.

Že jste nejspíš ještě nemluvili s ostatními, jak vidí, jak slyší, jak vnímají dotek a chuť?

Určitě víte, že někdo miluje koprovku a někdo ji naopak nesnáší. To považujete za normální, ne?

Že někomu je příjemný jen lehký dotek a víc silnějších doteků už mu je nepříjemných, zatímco jiný slabé doteky skoro necítí a potřebuje pohladit silněji? Že někdo má rád hlazení po hlavě a probírání ve vlasech, zatímco jiný by se z toho zbláznil?

Takové rozdíly ve vnímání ale máme ve všech oblastech. Nejen v chuti a doteku. A náš mozek ty signály jinak vyhodnocuje a jinak filtruje.

Každý z nás má i jinou imunitu. Principy jsou podobné, ale genetické variace a patogeny působí, že každá imunita reaguje na hrozby jinak. Proč? Kvůli zvýšení šance na přežití druhu. Když přijde nová hrozba jako třeba mor a všichni by reagovali stejně, mohl by celý druh vymřít.

Když ale bude každý reagovat jinak, určitá část populace mor přežije.

O přemýšlení platí totéž. Je různorodé. Skládáme a rozkládáme realitu různým způsobem. Ve slovech, obrazech, logických strukturách. Často nepopsatelně, ale každý jinak.

Naši předkové přežili a Neandertálci ne. Jeden velký rozdíl byl v tom, že lidé žili ve větších společenstvích, takže si mohli díky dělbě práce vzájemně pomáhat a snáz přežít. Právě proto, že někdo byl dobrý lovec a někdo dobře vyráběl zbraně nebo pěstoval jídlo. Díky různorodosti talentů.

Víte, že každý se za spoustu svých odlišností stydí?

Prosím, chápejte, že jinakost není špatná a dokonce i odlišný názor může být správný.

A taky že se nemusíte stydět ani za ten svůj kousek jinakosti.

#ADHD #strategie #ADHDstrategie #neurodivergence #jinakost