Jak je to s pozitivním myšlením a přílišným sluníčkářstvím

Leckdy čtu stížnosti na lidi, kteří se snaží ostatní přesvědčit, že mají myslet pozitivně. Leze jim to krkem.

Mají pravdu, že nadměrná sluníčkovost člověku ubližuje. Že to často je i nevědomá přetvářka. Že život není jenom pozitivní.

Zakazování negativních emocí nebo zákaz jejich vyjadřování je zničující. Ty negativní věci do něj patří a nedělá nám dobře je potlačovat. Dělá nám dobře je řešit, pokud nám ubližují.

Ale spousta lidí se v negativních emocích topí.

Mají nadmíru negativních myšlenek, mozek jim je předhazuje kolem dokola a neumí jim dodávat lepší. Jejich hormony a biochemie jsou výrazně vychýlené. A na to není naše tělo evolucí vyvinuté. Neumí se s tím samo vyrovnat, stejně jako s trvalou úzkostí a depresí, kdy ty hormony fyzicky ničí tělo.

V evoluci bylo skoro vždycky krátké ohrožení a po něm člověk skončil buď sežraný, nebo se mohl uklidnit, protože zvítězil nebo utekl. Nemluvím o válkách a přírodních katastrofách. Boj o život tu byl vždycky. Hlad, nouze, zima, utrpení. Utišení hladu, úkryt, pocit bezpečí.

A dneska máme moc pohodlný život (můžeme žít bez hladu i zimy, skoro bez nebezpečí), ale zato nadměrný dlouhodobý stres.

Stresové hormony jsou pořád nebezpečně vysoké, ale jako společnost nemáme moc výzev a těch krátkých záplav adrenalinu a následné radosti.

Máme luxus a snažíme se ulehčit si život co nejvíc. Psychologové varují, že život v luxusu a bez výzev je pro psychiku docela nebezpečný. Proto se spousta lidí cítí prázdně, i když mají celkem příjemný život.

Můj přístup k pozitivnímu myšlení je takový, že člověk si sám potřebuje dodávat zajímavé a příjemné myšlenky.

Ne kvůli štěstí, ale aby vyrovnal svou rovnováhu. Myšlenkovou, emocionální i hormonální. Srovnat metabolismus. Aby se netopil.

Psychická pohoda se člověku nikdy nezlepší sama od sebe. Mozek je navyklý chodit po nejvyšlapanějších cestičkách a sám jinudy chodit nechce. Musíme mu ty lepší cestičky sami vyšlapat.

Nevidím život jen z té krásné stránky. Zlobím se, jsem znechucená, smutná a všelicos dalšího. Smutné myšlenky nezaháním. Nadávám na programátory, až se hory zelenají.

Ale jsem hrozně zvědavá. Koukám po hezkých kytičkách a ptáčcích, ráda se dívám na žvatlající a hrající si děti. Masíruji si trošku nohy. Pobrukuji si písničky. Prostě dělám příjemné věci. Nedělám to proto, abych zaháněla nepříjemé, ale abych je vykompenzovala.

Přijala jsem negativní myšlenky jako součást života. I to, že nejsem zrovna dokonalá (nikdo není dokonalý).

Zbavila jsem se toho břemene celoživotní viny a hanby za svoje charakterové vady, které ve skutečnosti nejsou moje charakterové vady. Vinu za to, když něco zkazím, ale neodmítám.

Žiju podle svých hodnot a nestarám se, jestli by mě někdo mohl za něco pomlouvat.

Hledám na negativních věcech něco pozitivního, pokud se tam něco vůbec dá najít. Protože ty věci nemůžu změnit. A protože mě baví analyzovat. Takže mě to hledání trošku zabaví, uleví mi od toho nepříjemného pocitu a může přinést i zajímavý výsledek.

Je na každém z nás, jak si svůj život nastaví.

Něco změnit dokážete, něco ne. Ale je spousta snadných drobností, které můžete dělat a něco dobrého jimi získat. A v součtu na tom můžete být líp.

Kdo hledá změnu, ten si nějaké strategie vedoucí k lepšímu vybere. Stojí za tu snahu a na výběr jich je dost. Hádám, že na ADHD strategii nechodí lidé, kteří jsou se svým ADHD a svými emocemi moc spokojení, že ne?

Dokonale vyrovnaná samozřejmě nejsem. Nejsem váš ideál. Nestavím se na piedestal. Nemyslete si, že nebojuju s roztržitostí a neschopností se od hyperfokusu utrhnout k těm věcem, které bych měla dělat. Nepřijala jsem všechno na sto procent.

Ale mně pochopení té rovnováhy, přijetí negativního a osvobození od viny zachránilo duši. A vám?