Krátké anonymní příběhy - #0002

Krátké anonymní příběhy pocházejí z různých skupin na sociálních sítích pro ADHD a neurodivergentní lidi, vždycky se souhlasem autora.

Vyprávěním příběhů dáváme najevo porozumění, ne nadřazenost

Četla jsem, že neurodivergentní lidé rádi a často komunikují prostřednictvím výměny příběhů.

Když mluvím s neurotypickým člověkem o něčem, co se stalo v jeho životě a odpovím příběhem, můj příběh si téměř vždy vykládá jako mou snahu odvést konverzaci tak, aby se mluvilo hlavně o mně, že vší silou tlačím do popředí sama sebe.

Ve skutečnosti je ten můj příběh o tom, jak se k situaci stavím. Dávám mu tím najevo, že mu rozumím, chápu a soucítím.

A potřebuji to říct hned, jinak bych za chviličku zapomněla, co jsem chtěla říct. Je to okamžitý impulz a já jsem celá natěšená, že s ním ten příběh můžu sdílet.

Ten neurotypický člověk to ale vnímá jako chvástání a sobeckost a znechuceně se mi potom vyhýbá. Lidé s ADHD, které potkávám, tomu celkem přirozeně rozumí.

Tohle bych chtěla všem vysvětlit. Máme opravdu jiné uvažování. Neděláme to schválně. Nesnažíme se vás v rozhovoru utlačit. Impulzivně řekneme, co nás napadá. Jsme nadšení, soucitní, máme toho tolik co říct.