Já si to do toho diáře ani nenapíšu aneb Proč neumíme plánovat?

Já si to do toho diáře ani nenapíšu. Víte proč? Protože každý můj nadšený pokus o používání jakéhokoli úkolovníku vydrží dva dny a pak ho mozek odmítá používat. Diář leží, leží, leží a časem se ztratí v propadlišti dějin.

Nevím, jak vy, ale já mám tolik úkolů, které bych chtěla zvládnout, že už jen představa vidět je všechny sepsané mě děsí.

A pak přichází další představa, ještě děsivější a vyvolávající úzkost: Že ty úkoly zase nesplním. A ne jenom proto, že by jich bylo moc. To já si jich umím napsat i jenom pár. Nejsem hloupá.

Jenže já udělám impulzivně a v hyperfokusu tolik věcí, že mi na ně nezbývá čas. Neutrhnu se a dobře to vím.

To očekávání neúspěchu vyvolává úzkost. Úzkost způsobuje zábranu to do toho diáře napsat.

Navíc jakmile jsou napsané, stane se z nich ne plán, ale ÚKOL. Schválně píšu velkými písmeny. Je to něco, co musím udělat, abych si to mohla odškrtnout. MUSÍM.

Teď vás tady budu nějakou dobu lákat, abyste byli zvědaví na článek o PDA, patologickém odmítání požadavků. A mám toho rozepsaného tolik, že hned tak na řadu nepřijde. Ale máte se na co těšit. To je totiž jedna veliká bariéra v plnění úkolů.

A přitom jsou lidi s ADHD, i ti kteří mívali problémy, a plánování úkolů zvládají.

To by mě zajímalo, jak ten mozek asi přemluvili? Ne aby natěšeně začal, stejně jako natěšeně začínám celý život, ale aby vesele pokračoval.

Až na to přijdu, nebo až mi někdo dobře poradí, nezapomenu se podělit.

A já vím, že na rozdíl od té roztržitosti tohle se ovlivnit dá. Je to těžké, je to hodně o psychice a o práci na sobě. A určitě nastávají recidivy. Ale já vím, že to půjde. Nadšení neztrácím a dopamin najdu.